Akce v klášteře

12 sobota
Jitka Svobodová / Neklidné ticho
Galerie Dům

Jitka Svobodová / Neklidné ticho

Vernisáž: 12. 09. 2020 od 16:00
Termín výstavy: 13. 09. – 31. 10. 2020 od 10:00 do 17:00

Klášter Broumov / Galerie Dům

Jitka Svobodová (nar. 1941 v Praze) absolvovala v letech 1959–1967 a 1973–1976 Akademii výtvarných umění v Praze (malířství, A. Paderlík; restaurování, R. Ondráček). V letech 1990–2011 vedla Ateliér kresby na pražské AVU, od roku 2014 působí na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Absolvovala stáže na École municipale des Beaux-Arts, Quimper, 1986; na Facultad de Bellas Artes, Cuenca, 2001; a několik soukromých zahraničních studijních cest (např. do Belgie, Francie, Holandska, Itálie, Rakouska, Řecka, Švýcarska, Velké Británie, USA). Od roku 1969 proběhla řada jejích samostatných výstav, např. Kresby, objekty, Dům pánů z Kunštátu, Brno, 1979, Staroměstská radnice, Praha, 1982, Letohrádek Ostrov, 1983; Česká kresba 2, Galerie umění Karlovy Vary, 1995; Oči, Výstavní síň Sokolská 26, Ostrava, 1996; Květy, oči, předměty, Galerie Václava Špály, Praha, 1998; Blízké prostory, Galerie města Plzně, 2001; Obrácený pohled, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, 2005; Kouře a věci, Topičův salon v Praze, 2010; Venku a uvnitř, Museum Kampa v Praze, 2017–2018; aj. Její práce byly zařazeny na společné výstavy, např. Chmelnice v Mutějovicích, 1983; Současná česká kresba, Místodržitelský palác, Brno, 1990; Ejhle světlo, Moravská galerie v Brně, Jízdárna Pražského hradu, 2003–2004; Fundamenty & sedimenty, Městská knihovna v Praze, 2011; aj. Je zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách v ČR i zahraničí. Jitka Svobodová náleží k nejdůležitějším autorům, kteří spoluformovali české nezávislé výtvarné umění 70. a 80. let. Především díky její tvorbě začal být v té době výrazový prostředek kresby považován za obdobně svébytný a relevantní jako médium malby nebo sochy. Dlouhodobě ji tematicky inspiruje esence předmětného a poetika neostentativně přítomného. Z nedávné doby připomeňme její samostatnou výstavu Venku a uvnitř v pražském Museu Kampa, kde představila rozsáhlý cyklus velkoformátových kreseb Záclony. Také pro výstavu v Galerii Dům připravuje soubor nových kreseb v duchu charakteristického oproštěného výrazu, zaměřeného na přítomnost transcendentní roviny v obyčejných věcech každodenního bytí.

Kurátorka: Iva Mladičová

ROZHOVOR S JITKOU SVOBODOVOU u příležitosti výstavy Neklidné ticho

Na výstavě Neklidné ticho převažují pastely na papíře. Jde o výrazový prostředek, který vás dlouhodobě zajímá.

Je to tak. Já jsem původně studovala malbu, ale pak jsem se na poměrně dlouhou dobu uchýlila k tužkové kresbě. Ale barva, která nakonec byla i v objektech, se po mnoha letech opět ozvala a pastely mi zprostředkovaly něco mezi kresbou a malbou. Je to mezičlánek, který umožní spoustu valérů, s kterými můžu pracovat, zároveň se pastel snadno stírá. Většinou pracuju dost pomalu, měním obrysy nebo hloubku, zkrátka nad tím uvažuju. Pastel mi vlastně splňuje spoustu možností, jak se dobrat k cíli. Má ale tu nevýhodu, že je velmi křehký a po nafixování se skutečně dost změní. Ztmavne, trochu se spráší, ztrácí se jakási nehmotnost kresby.

Tuto výrazovou schopnost pastelu můžeme vidět i v novém souboru Velkých polštářů, v nichž zřetelné odkazy na realitu mizí, a přitom je v nich stále přítomná jistá plasticita objemu.

To bylo pro mě taky velké překvapení, že jsem vlastně dospěla k jakémusi absolutnímu tvaru. Jde o čtverec, ve skutečnosti je to mírný obdélník. Plasticitu jsem nechtěla úplně popřít, takže jsem ji někde zachovávala v okrajích. A to pro mě bylo skutečně dost nové – dostala jsem se k maximálnímu vyjádření předmětu, ale i k obrovské jednoduchosti. Byl to pro mě velký objev. Já většinou předměty znázorňuju, ale když se u polštáře vynechá vizualita a skončí se u jeho obrysů nebo objemu, vznikne vlastně plocha, ovšem s prostorem. Pastel se totiž vrství, vrstvy se pronikají a vzniká dojem prostoru. A to mně ohromně vyhovuje.

V souboru je i jeden Velký polštář, u něhož se zřetelněji objevily barvy.

Udělala jsem jich sedm, většinou se odehrávají v šedých a šedohnědých. Ale zkoušela jsem i trochu barevnější a uvědomila jsem si, že do té řady barva přináší něco úplně jiného. Takže je to spíš takový sólista.

Za jistý protipól ke zmíněným pracím lze považovat nejnovější soubor maloformátových pastelů vytvořený přímo pro Galerii Dům – jde o cyklus Kmeny stromů.

Ano, pro mě to byla nová zkušenost pracovat na malých formátech. Je to padesát na padesát centimetrů a já jsem si uvědomila, že nemůžu pracovat s nějakým tématem, na mě to byla velmi malá plocha. Ale měla jsem už tak trochu v povědomí jakýsi rytmus stromů, na který se ostatně dívám z naší zahrady, tak jsem se snažila zachytit jistý rytmus kmenů v lese. A poněvadž ty lesy jsou prokácený a stromy padají, visí, jsou různě šikmo na zemi, docela mě to zaujalo. Nechtěla jsem používat stejný barevný podklad, tak jsem ho mírně nuancovala. Když se vejde do lesa třeba ráno, je to jiné, než když se tam přijde za šera.

Dynamika linií kmenů je vlastně ještě přítomna i v objektech rozmístěných po podlaze galerie. A i když jsou dost subtilní, prostor oživují zřetelně.

Ano, je to tak. U ohnutých drátů jsem vlastně vycházela z těch kmenů a snažila se nějakým způsobem ozřejmit jejich dynamiku. Ale bývala bych potřebovala větší rozměry, jsou to totiž nalezené dráty. Barevnost vcelku vyhovovala, ale kdybych si měla vybírat, tak by to samozřejmě bylo ještě trochu jiné a větší. Ale dynamika vycházela z kmenů stromů. Ovšem při rozbalení v galerii jsem si najednou uvědomila, že jsou vlastně do toho prostoru poměrně drobné, a asi jediná možnost byla jakoby je k něčemu přiřazovat – do rohu nebo k nějakému obrazu na stěně. Nejsou v prostoru, jsou vždycky u stěny, někdy samostatně, ale většinou pod nějakou kresbou. A k mému překvapení to skutečně fungovalo ve smyslu, že výstavní prostor dostal takový jiný akcent. Přítomné ticho skutečně začalo být neklidné. Je to ale jen díky bílé podlaze galerie, jinak by objekty nebyly vidět, zmizely by.

A co vlastně udělala bílá barva prostoru galerie s pastely?

To je dost složité říci. Už byla velmi konkurenční, řekla bych. No, vypadaly trochu jinak, ale to je vždycky tak. Dělám je v určitém prostředí a když se pověsí jinam, vypadají jinak. Ale určitě jim to neuškodilo.

Při volbě názvu výstavy jste později vyslovila i možnost Neklidná stabilita.  

To mě postupně napadlo, ale uvědomila jsem si, že ticho je lepší, poněvadž stabilita je jen nějaká funkční záležitost, kdežto ticho má jakýsi obsah. Obsah všech kreseb.

To ticho se nezáměrně potkalo s původním významem klášterního prostoru.

Ano, pobyt v cele, procházky zahradou a návštěva kláštera mně vlastně ilustrovaly ticho a soustředění, které tam museli zažít všichni mniši a osoby, které tam žily.

Zmínila jste, že z pobytu v Broumově na vás silně zapůsobila návštěva hřbitovního dřevěného kostela.

Ano, kostelík Panny Marie mě skutečně nadchnul, poněvadž byl nezrestaurovaný. A já, která jsem kdysi patnáct let restaurovala, vím, že o autenticitě se nemůže moc mluvit. Ale tomu kostelíku je připisován rok 1450, částečně vyhořel v husitských válkách, ale byl ještě v 15. století obnoven. A skutečně, záklopový strop i stěny jsou malované ornamentem, který je sice částečně různě lokálně znečištěn, ale vlastně to působí úžasně, autenticky a silně. Kostelík je ještě obestavěn různými náhrobky, které jsou z té doby. Je to nádherné místo.

Měla jste tedy příležitost prohlédnout si důkladně Broumov.

No, musím říct, že mě velmi mile překvapilo staré město. Hledala jsem hladomornu, nemohla jsem ji dlouho najít, vždy jsem ale našla něco jiného. Ke konci jsem se ale už tak zorientovala, že jsem ji v hradbách objevila. A architektura Dientzenhoferů je velkolepá, velkorysá samozřejmě, v krajině drží nádherně.

Rozhovor s Jitkou Svobodovou vedla Iva Mladičová v Praze dne 24. 9. 2020.

 

Zpět na kalendář akcí